Jak Bzuk a Ťuk putovali za štěstím

Takhle pozdě už nikoho nebaví číst písmenka, proto jsem pro vás, milé děti, připravil obrázkový seriál na téma žívotních priorit. Víte, jak jsem říkal, že počkám, až mi Slash přijde poštou? No, tak jsem to nevydržel. A víte, jak jsem říkal, že to stejně dřív, než o víkendu nestříknu? Tak to jsem tuplem nevydržel. Měl jsem zdatného pomocníka, bez kterého bych to sice zvládl, ale trvalo by mi to mnohem kratší dobu :)

Takže co že se to za dnešní večer událo? O paní plukovnici celní správy Vnoučkové už jsem psal, teď tedy slíbené leporelo:


1. Šéf realizačního týmu se soustředí před akcí




2. Jo, hned jsme u večeře, jen tu něco doděláme..




3. Tatí, ten je fakt huuustej!




4. Kubo, neboj, stačí, když zavřeš oči..




5. Večerní zátiší




6. Polepeno



7. Nasazeno.


Bylo to krásný, ale trochu krátký. Čekal jsem, že se s tím budu trochu víc vztekat. Ale je to krása nesmírná. Pokud jde o jízdu, tak jsem jen vyzkoušel, že to pokaždý, když dám, jak říká Nigel Mansell, plnej knedlik, škytne, prdne a je po ježdění. Baterka nabitá, všechno ostatní šlape jak má, jen regulátor bliká jak světýlko nad bordelem.

OK, po deseti pokusech a naléhání ženy, že mi tu večeři potřetí přihřejvat nebude a že jde vlastně spát, jsem se snížil k tomu, že jsem vybalil návod (nikde to ale neříkejte). Něco jsem pošteloval (schválně, Pájo, jestli ti to bude dělat taky) a asi to funguje. To už jsem ale nezjistil, protože na mě sousedi zavolali 156, že v jedenáct večer sekat trávu, to už musí dělat fakt hovado..

Každopádně je to "faaaakt hustýýý". Tak, zejtra!


A teď už mi spěte, já jdu číst návod k vysílačce (nikde to neříkejte), dobrou

Tod. Polepenej, zprovozněnej Tod.
Powered by endorfins